Spisy u kávy

A ta holka se jen diví.

5. dubna 2013 v 19:18 | P.
Jsem absolutně nemožná. Ničeho si nevážím, jsem lehkovážná, totálně nezodpovědná, bez jakéhokoliv náznaku dospělosti, bez jakýkoliv ambicí a plánů do budoucna. Jen bych seděla po kavárnách a parcích, koukala do blba, kouřila jednu cigaretu za druhou a pila kafe po hektolitrech. Do toho udělala pár snímků, poslouchala hudbu, přečetla pár kapitol nějaké knížky, kterou znám celou nazpaměť, pak sama napsala pár nesmysluplných, rádoby intelektuálních blbostí a tak pořád dokola.

Jak je to celý na draka.

24. února 2013 v 17:09 | P.
Po dlouhé době usedám k prázdné wordové stránce a píšu. Nebude to však nic veselého. Jak víte, před jistou dobou (tak plus mínus přesně před 65 lety) se odehrála událost, která se do dějin zapsala jako Vítězný únor. S tím teda naše republika vyhrála. Každopádně bez jakéhokoliv popudu touto událostí jsem se náhodou dostala k dokumentu Jak nás viděl svět - Sametová revoluce 1989 pohledem zahraničních televizních štábů a na základě tohoto kulturního a vědomostního obohacení jsem se rozhodla usednout k blikajícímu kurzoru a napsat něco málo o tom, jak jsou režimy před i po úplně na hovno.

Klidně si myslete, že jsem spadla z višně...

2. září 2012 v 15:15 | P.
...ale přišla nová éra mého života, takový zlom a já si najednou uvědomila, že vlastně všechno, co jsem tady na blogu kdy odsuzovala, tak se tomu začínám sama podobat. Ne všemu, ne vždycky a ne do takových extrémů, každopádně hlavní pointou je, že se chci ohledně tohodle všeho tvářit, jako že jsem ukončila jednu hrozně dlouhou, důležitou a strašně obohacující éru mého života, abych mohla dát prostor novým kratším, ale důležitějším a více obohacujícím zážitkům. :]
Měla jsem vás všechny, mí drazí čtenáři, v relativní oblibě, v jaké jen můžete mít své internetové blogové "přátele". Kdyby mě někdy zase chytl rapl a já si založila blog, vaše blogy si vyhledám a zase vám tam budu přispívat svými hrozně chytrými komentáři, nebojte. :D

Buďte na sebe v té internetové i reálné džungli opatrní a užívejte života. Tak poslední dojemný článek je za mnou... :]

Když člověk neví, kdy má dost....

9. června 2012 v 20:12 | P.
Nejspíš jsem za ten půlrok, co jsem se na psaní na blogu vykvákla, nějaká nevypsaná a plna nových názorů a myšlenek, páč mám strašnou chuť se najednou se všemi podělit o mé úžasné kreativní poznatky a zjištění. Nebo mi jednoduše z toho horka už definitivně přeskočilo a začínám být jako každé léto klasicky mimo. Dobře, sázím na tu druhou možnost... :]]
Ale k článku. Nejprve bych chtěla pronést veřejné prohlášení a říct, že neodsuzuju alkohol, cigarety, sex, drogy ani rock'n'roll, ale v poslední době zjišťuji, že hodně lidí už neumí v konzumaci těchto oblbováků najít hranici. A to jak morální, tak i takové to sebeuvědomění, jak je na tom s množstvím dané škodliviny v krvi. Neříkám, že se to nemůže jednou za čas stát každému, podle mě v mnoha případech je to dokonace nevyhnutelné, ale když takhle někdo pártoškuje každý druhý den, nebo přinejmenším každý týden, tak to asi zrovna moc v pohodě nebude.

Na den dětí

9. června 2012 v 14:38 | P.
Minulý týden jsem dostala nákupní horečku, ale jak je obecně známo, horečka se musí buď přejít, ale vrátí se pak v dvakrát tak velké míře, nebo naopak vyléčit a v mém případě tak, že jsem navštívila jedno z nákupních center v našem městě. Bohužel to se má návštěva konala den po 1.6. čili Dnu dětí a dobrá nálada z nakupování mě přešla už po prvních pár metrech...

La la love you

19. listopadu 2011 v 17:58 | P.
Na jednom serveru, kam se umisťují povídky, úvahy, zamyšlení, výjevy ze života apod., jsem četla jeden takový trochu delší "odstavec" jedné dvanáctileté dívenky o tom, jak si představuje lásku. Nemůžu říct, že by ten článeček měl nějakou větší pointu. Vlastně kdybych nečetla i nějaké další povídky této dívčiny, které jsou většinou jen plné sexu (což mě vzhledem k jejímu věku docela dost udivuje) a "velmi složitých životních situací", jenž bývají většinou úplně banální, asi by mě tento výtvor o lásce vůbec nenakopl k tomu něco napsat.
Pro úplné pochopení, proč jsem se rozhodla na článek reagovat, bych jej měla alespoň trochu shrnout. Samozřejmě, že bych vám sem mohla hodit odkaz, ale bůh ví proč z nějakých mě i vám neznámých důvodů se mi to příčí. Takže ve zkratce: bez lásky by na světě bylo líp.

Ano, je to smutné, lidi... Ale stačilo, ne?

8. září 2011 v 20:45 | P.
Dobře, kdybych věděla, že se dneska budu dívat na zprávy, rozhodně bych si odpustila článek o změnách a nahradila jej článkem o našich třech zesnulých hokejistech. Nemám nijak náladu tady teďka tohle téma obkecávat nějakými svými sarkastickými poznámkami, jelikož se chci vypsat z toho, jak mě přístup všech ke zmíněným osobám irituje.

Návod na dokonalého kluka?

12. srpna 2011 v 19:11 | P.
Opět se mi pod kůži dostává letní nicnedělání a lelkování, tudíž jsem opět skončila u článečků, jak si najít toho pravého (fajn, ještě předtím jsem uklidila celý byt, což není tak podstatné, ale já se jen prostě chtěla pochlubit :-)). Musím říct, že u těchto "rad" většinou stírám ze svých tváří slzy a vážně těžko říct, jestli ze smutku, jak jsou někteří rozkošně pitomí, nebo ze smíchu, který pramení ze stejného důvodu jako prvně zmíněná varianta. A příčina mých náhlých psychicky nevyvážených stavů?

Když jsou holky, holky a holky...

10. srpna 2011 v 19:42 | P.
Dlouho jsem nic pořádného nesepsala, tak jsem si řekla, že je nejvyšší čas to napravit. Volných chvil mám teďka víc než dost, takže bych je mohla svým způsobem i docela rozumně využít. Posledních pár dní jsem strávila většinu svého volna tím, že jsem projížděla klasické dívčí webíky jako všem dnes známá krasna.cz apod. a ze všech těch článků a následných komentářů jsem celá taková na rozpacích. Proto bych chtěla výše zmíněnému "problému" věnovat pár řádků.

Vždyť ty barvy za to nemůžou.

13. června 2011 v 22:23 | P.
Začnu ze široka, neboť se obávám, že kdybych větu začala "Nějak jsem si v poslední době oblíbila růžovou," jak jsem měla původně v plánu, polovina z vás by přestala tento článek číst a rovnou by si začala o mně myslet, jaká se ze mě za chvilku určitě stane Barbie apod. Proto jsem takhle první úvodní větu hezky (nejspíš ne zase tak hezky, jelikož teď úvod začal zabírat nějak moc řádků) protáhla, obalila tady těmito vysvětlivkami a k samotnému článku se zdánlivě téměř nepropracovala. Tudíž se omlouvám a začínám tedy rozepisovat svou původní úvahu o růžové (a vlastně, jak tak uvažuji, nejspíš nejen o ní :-)).

Všichni jsme bratři, ať žije svoboda...?

13. května 2011 v 19:26 | P.
(Ráda bych vyjádřila svůj názor na některé věci, které se mi v poslední době dějí, takže tento článek vám možná bude připadat jako nějaký nepovedený deníček, kde si na něco stěžuji, ale věřte, že to není jen otázka mé nespokojenosti a mých rozmarů, ale zastávám názor, že tohle téma je jedno z velkých problémů dnešní doby, které by se rozhodně nemělo přehlížet - naopak by se o něm mělo diskutovat a nějakým způsobem jej řešit.)
Kolektivní vina - pokaždé, když něco takového uslyším, ihned mi naskáče husí kůže, automaticky se mi zatnou pěsti a zároveň se mi chce plakat i pořádně vztekat. Podle mého názoru se kolektivní vinou nikdy nic nevyřešilo a nikdy taky nevyřeší - a hned vám řeknu proč. Nedávno něco podobného potkalo mou třídu - jak jste se mohli dočít již v nějakém článku z dřívějška, pár mých spolužáků by označením "svatoušci" rozhodně pyšnit nemohli, ba naopak - abychom pořádně podtrhli jejich osobnost, museli bychom jim na hlavu namalovat rohy (kolikrát i parohy), do ruky jim vložit vidle a za kalhoty strčit ocas. Do toho ještě sehnat uhlí, počmárat jim obličej a idea dokonalého raubíře je na světě. Za tu dobu, co chodím do školy jsem zjistila (a není to teda nic světoborného, to asi ví každý druhý člověk), že nic nikdy nebude tak dokonalé, jak bychom si přáli a vždycky se nedostanu mezi partu lidí, která by dávala pozor a vnímala, co jim profesoři říkají. Na druhou stranu se ale obávám, že to, co je v naší třídě teď, by se dalo s úspěchem označit za extrém, protože smát se kantorům do obličeje (a to prosím i řediteli) je už asi trochu přehnané.

What's the buzz?!

6. května 2011 v 17:37 | P.
Aneb kam se, sakra, pořád všichni ženete?!

Čtenářský deník - přežitek bez šance na modernizaci?

2. května 2011 v 19:48 | P.
Tak se mi pomalu blíží termín odevzání čtenářského deníku a tak nějak jsem si uvědomila, že mírně nestíhám. I když čtu ráda, některé knihy mi jednoduše nemají co říct, a pokud mi něco řeknou, občas mi přijde zbytečné si knihy zapisovat. Když jsem psala svůj první čtenářský deník, snažila jsem se k němu přistupovat relativně poctivě a důsledně, ale jak roky na gymplu přibývaly, začal mě čím dál víc omrzovat. Naše tehdejší češtinářka na nás kladla velké nároky - každá kniha musela být rozepsána alesoň na 3 strany, aby splnil úkol a mohl dostat výbornou. A to mimo jiné zahrnovalo i předpoklad, že nám v textu nenalezne žádné hrubky a nepřesnosti. Podle toho, co si pamatuji, tak napsat celý čtenářský deník trvá zhruba tři, čtyři dny volna. Do toho ještě ty knížky musí člověk taky přečíst, nějak si to v hlavě celé sesumírovat. A takhle to je dvakrát do roka. Kolik adolescentů si potom myslíte, že vám ty knížky doopravdy přečte a knížky dokonce i zapíše. Pokud si tipujete, že jich moc nebude, tipujete správně.
 
 

Reklama