Zmatku, hrůz a kvílení.

4. března 2013 v 20:43 | P. |  Ze šuplíku
Mé básnické střev opět promluvilo a na doporučení, že se mám zbavit ostychu a své věci veřejně publikovat, jsem se oddhodlala tento půlnoční výmysl umístit na své milované stránky (muhehe, a vzhledem k tomu, že osobně mě zná snad jen tak 0,1% čtenářů, tak se nemusím stydět).

Věnováno mým platonickým i neplatonickým nepochopitelným šíleným láskám.

Jak nesnesitelná je lehkost bytí,
když tancujem si městem zpití,
když před očima realita mizí
a město zdá se náhle cizí.
Když ulice jen prázdnotou zejí,
ty tancuješ tam s nějakou ludrou,
a k tomu vám píseň chmurnou
ptáci na dobrou noc pějí.
A hlava plná zmatku, hrůz a kvílení.
Proč namlouvat si dál, že nejsme šílení?


Jak nesnesitelná je lehkost bytí,
když démoni jsou v tobě skrytí,
když zlé věty neustále šeptají
a tvou křehkou duši leptají.
Když čelíš chrabře svému strachu,
co do očí se ti denně směje
- sprostě, povýšeně, směle -
a obratně tě drží v šachu.
A hlava plná zmatku, hrůz a kvílení.
Proč namlouvat si dál, že nejsme šílení?

Jak nesnesitelná je lehkost bytí,
když plamen zášti se v duši vznítí,
když do mysli zlo se zlehka vkrádá,
a plány samo se sebou si spřádá.
Když člověk nezná odpuštění
a dobrovolně na západ se vydá
kde z hříchů svých se vyzpovídá,
kde dojde k svému zatracení.
A hlava plná zmatku, hrůz a kvílení.
Proč namlouvat si dál, že nejsme šílení?

Jak nesnesitelná je lehkost bytí,
když jsme smyslů zbavení,
když pochyby jednou chytí
tvou hlavu plnou zmatku, hrůz a kvílení.
Proč namlouvat si dál, že nejsme šílení?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama