Červen 2012

Městské kvítí

10. června 2012 v 21:24 | P. |  Ze šuplíku

To jsem zrovna četla On the road a rýmy vymýšlela po cestě domů ze školy... :] Jen nechápu proč všechny moje "básně", co začnou vypadat, že mají budoucnost, zkazím tím, že tam začnu motat výlevy svého nešťastného srdíčka. Ale mám ji ráda... :]

Nad námi svěží městské kvítí
pochmurně si do tmy svítí.
Nad námi svěží kvítky města,
kampak vede naše cesta?

Beat generation

10. června 2012 v 17:31 | P. |  L'inspiration
Rozhodla jsem se, že začnu psát o svých oblíbených stylech, takže jen doufám, že se z mého blogu do měsíce nestane nějaká rádoby lifestylová webovka a nezačnu přispívat na krasna.cz (sakra, mně ta stránka asi vážně leží v žaludku :D). Ne, nechci být ošklivá, takže poznámky o mé averzi vůči některým zákoutím internetu dneska vynechám. :]

Od doby, co jsem do ruky poprvé vzala Just kids od Patti Smith, jsem se oficiálně nechala strhnout myšlenkami beat generation. Ve zkratce, než to začnu dlouze a nepřehledně všechno rozepisovat, by se dala celá tato vlna, co proběhla v 50./60. letech v USA, definovat jako "předchůdci hippie v baretech a černých rolácích". A i přesto, jaký mám k rolákům neuvěřitelný odpor, jsem se do zbitých dětí zamilovala snad na první pohled (dobře, na druhý, překousnout roláky mi chvilku trvalo...).


Doors and their Lizard king.

9. června 2012 v 22:25 | P. |  L'inspiration
If the doors of perception were cleansed every thing would appear to man as it is - infinite. (William Blake)


Říká se, že skupina the Doors je čistě o Jimu Morrisonovi a že bez něj by se nikdy neprosadila. Na jednu stranu si myslím, že je to blbost, jelikož by zase stačilo nahradit klávesy třeba cimbálem (teď plácám, tak to neberte nějak příliš doslovně) a atmosféra i tajemno skupiny by se chytli za ruku a šli společně do háje. Na druhou, Jim Morrison je vážně Osobnost, kterého člověk buď miluje (agr, ani nevíte, jak mě rozčiluje, že se z něj stává masová záležitost :-/), nebo nenávidí. A vzhledem k tomu, že o něm píšu článek, tak si většina z vás nejspíš vydedukovala, že nenávist se mne nejspíš týkat nebude. A... máte pravdu, jelikož v tomto článečku na něj budu pět jen samou chválu a jeho maličkost budu zahrnovat svým nevýslovným obdivem.

Když člověk neví, kdy má dost....

9. června 2012 v 20:12 | P. |  Spisy u kávy
Nejspíš jsem za ten půlrok, co jsem se na psaní na blogu vykvákla, nějaká nevypsaná a plna nových názorů a myšlenek, páč mám strašnou chuť se najednou se všemi podělit o mé úžasné kreativní poznatky a zjištění. Nebo mi jednoduše z toho horka už definitivně přeskočilo a začínám být jako každé léto klasicky mimo. Dobře, sázím na tu druhou možnost... :]]
Ale k článku. Nejprve bych chtěla pronést veřejné prohlášení a říct, že neodsuzuju alkohol, cigarety, sex, drogy ani rock'n'roll, ale v poslední době zjišťuji, že hodně lidí už neumí v konzumaci těchto oblbováků najít hranici. A to jak morální, tak i takové to sebeuvědomění, jak je na tom s množstvím dané škodliviny v krvi. Neříkám, že se to nemůže jednou za čas stát každému, podle mě v mnoha případech je to dokonace nevyhnutelné, ale když takhle někdo pártoškuje každý druhý den, nebo přinejmenším každý týden, tak to asi zrovna moc v pohodě nebude.

Na den dětí

9. června 2012 v 14:38 | P. |  Spisy u kávy
Minulý týden jsem dostala nákupní horečku, ale jak je obecně známo, horečka se musí buď přejít, ale vrátí se pak v dvakrát tak velké míře, nebo naopak vyléčit a v mém případě tak, že jsem navštívila jedno z nákupních center v našem městě. Bohužel to se má návštěva konala den po 1.6. čili Dnu dětí a dobrá nálada z nakupování mě přešla už po prvních pár metrech...