Ano, je to smutné, lidi... Ale stačilo, ne?

8. září 2011 v 20:45 | P. |  Spisy u kávy
Dobře, kdybych věděla, že se dneska budu dívat na zprávy, rozhodně bych si odpustila článek o změnách a nahradila jej článkem o našich třech zesnulých hokejistech. Nemám nijak náladu tady teďka tohle téma obkecávat nějakými svými sarkastickými poznámkami, jelikož se chci vypsat z toho, jak mě přístup všech ke zmíněným osobám irituje.


Stačilo, ne?
Ano, musím uznat, že je to vážně smutný. Divila bych se, kdyby to prostě někoho nezamrzelo, neřekl si "To je škoda". Vlastně tohle si řekla spousta lidí. A nejen to. Dále se můžete všude možně dočíst průpovídky typu: R.I.P. (a víc jak polovina ani neví, co to znamená...), Hoši děkujeme, nikdy nezapomeneme, mimo jiné můžete najít i delší slohové práce o tom, jak budou všichni do smrti vzpomínat. Ale život jde dál. Tedy měl byl. Televizi a internetu se však z toho všeho podařilo udělat komerční doják, a kdo se pořádně nerozbrečí a nedá najevo, jak moc ho to vzalo, tak jednoduše není vlastenec ani člověk, jelikož je podle mas necitelný.
Osobně si ale myslím, že je mnohem lidštější podotknout, jaká je to škoda a že je to smutné, jen tak mezi přáteli, ale ne to hned vyvěšovat na Facebook a udělat z toho hlavní téma zpráv.

Mnohem pochopitelnější mi přijde případ Norsko. V době toho šíleného atentátu jsem tam byla. Ne sice přímo u Osla, asi 300 km od něj, ale i tak to mnou otřáslo. Jak tohle mohl někdo udělat? Přesně o týden později jsme do hlavního norského města dorazili i my a většina náměstí tam vypadala úplně stejně jako teď Staromák v Praze. Všude květiny, věnce, zapálené svíčky, různá psaní a dopisy na rozloučenou. Vypadalo to tam neuvěřitelně smutně a celá ta nešťastná příhoda mne zamrzela tisíckrát víc než naši hokejisti. V čem je rozdíl? Nejspíš si řeknete, že v ničem, odsoudíte mne, že je mi milejší Norsko než vlastní zem (možná byste měli pravdu) a v horším případě mi napíšete do komentářů nějaký rozkošný vzkaz (v lepším přestanete číst a jen si o mně budete myslet své. Osobně se přikláním k této variantě, díky ;-)).
Ale případ hokejistů byla jednoduše nehoda, nikdo předem nespřádal zlotřilé plány po několik let, aby ve výsledku umřelo přes 100 lidí. Pravda, tady také umřela spousta lidí. Ale kolik z nich lidé řeší? Pouze tři. Nepřijde vám to divné? Copak si ti ostatní nezaslouží, aby jim někdo napsal R.I.P. (pokud by o takový pokrytecký projev stáli)? Všichni jsou prostě upnutí jen na ty naše....
V Oslu to ale všichni vzali jinak. Ti, co donesli nějakou věc k morovým sloupům, fontánám, radnicím apod. většinou uctívali památku svých známých (nebo alespoň vzdáleně známých, zkrátka to mysleli upřímně), těch kteří zahynuli kvůli jednomu šílenému člověku. Dokonce jsem se tam připletla do průvodu, který měl vzdát zesnulým památku. Ale šla z něj cítit upřímná lítost. A otřesení. Ne nějaké povrchní komerční cosi... To v Norsku nebyla nehoda, ne. Jednalo se o promyšlený plán, který měl akorát způsobit bolest a utrpení. Kvůli jedné osobě umřelo nespočet mladých nevinných lidí, kteří měli celý život před sebou. Také měli rodinu, stejně jako hokejisti. Ale to už nikoho tady v téhle středoevropské díře nezajímá. Mávnou nad tím rukou. Proč by řešili, že budou teenagery jejich přátelé a rodina postrádat? Ale hlavně, že jakmile umře někdo slavný a populární, tak se všichni ohání argumenty: Ale oni měli rodinu!!! Každý má. Tedy téměř každý. A tedy lituji více toho, kdo umřel sám, bez lásky rodiny a přátel, než ty, kdo ji zažili. Těch je mi sice líto také, ale... chápete, ne?

A co mi přijde ještě více uhozené, tak na někoho vyjet jen pro to, že se opovážil říct podobný názor jako já. Nebo dneska se spolužák rozčílil na jednu mou kamarádku, že má světlé tričko, když "Na Facebooku přece bylo jasně řečeno, že všichni jsou v černé." Kdybych ráno bývala nepospíchala, taky bych si na truc vzala něco barevného, protože tohle chování nehodlám podporovat. Ale já spěchala... A tak se stalo, že jsem se nějakým nedopatřením dostala k těm tupým černým ovcím, které zajímá jen to, že za nás nebude mít kdo vyhrávat hokej...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tess Tess | Web | 9. září 2011 v 7:37 | Reagovat

Tak v tomhle zastávám stejný názor. Včera jsem si nakonec říkala, jestli přece jenom nejsem bezcitná, když to se mnou ani nehne, ale oslavovat někoho, o kom jsem v životě neslyšela jenom proto, že to tak teď dělá každý je povrchní a nepatřičné. A  i když si teď moc nevzpomínám, myslím, že Norsko mě taky zasáhlo víc. Hlavně tam to bylo takové skutečnější. Smutnili pro svoje děti, sourozence, blízké lidi. Možná kdyby umřel nějaký herec, taky bych šílela, i když... (potom, jak to dopadlo po smrti Amy) asi bych se tak nechovala. Nerada se moc otevírám...
Doufám, že je to alespoň trochu srozumitelné, co jsem se pokoušela říct.

2 Elena Elena | 9. září 2011 v 8:27 | Reagovat

Tvůj článek se mi líbí (asi chápeš proč) a napsala si to moc hezky. Jak ten rozdíl mezi Norskem a našimi hokejisty, to mě vážně dostalo. Jsou v tom hlavně ty komerční záležitosti a nejvíc prachy. Kdyby hokejistům nikdo neplatil, tak pro nás nehnou ani prstem. A když teda už hrají (a mnohdy ne moc pořádně), tak jsou hned národními hrdiny...nechápu :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama