Květen 2011

Všichni jsme bratři, ať žije svoboda...?

13. května 2011 v 19:26 | P. |  Spisy u kávy
(Ráda bych vyjádřila svůj názor na některé věci, které se mi v poslední době dějí, takže tento článek vám možná bude připadat jako nějaký nepovedený deníček, kde si na něco stěžuji, ale věřte, že to není jen otázka mé nespokojenosti a mých rozmarů, ale zastávám názor, že tohle téma je jedno z velkých problémů dnešní doby, které by se rozhodně nemělo přehlížet - naopak by se o něm mělo diskutovat a nějakým způsobem jej řešit.)
Kolektivní vina - pokaždé, když něco takového uslyším, ihned mi naskáče husí kůže, automaticky se mi zatnou pěsti a zároveň se mi chce plakat i pořádně vztekat. Podle mého názoru se kolektivní vinou nikdy nic nevyřešilo a nikdy taky nevyřeší - a hned vám řeknu proč. Nedávno něco podobného potkalo mou třídu - jak jste se mohli dočít již v nějakém článku z dřívějška, pár mých spolužáků by označením "svatoušci" rozhodně pyšnit nemohli, ba naopak - abychom pořádně podtrhli jejich osobnost, museli bychom jim na hlavu namalovat rohy (kolikrát i parohy), do ruky jim vložit vidle a za kalhoty strčit ocas. Do toho ještě sehnat uhlí, počmárat jim obličej a idea dokonalého raubíře je na světě. Za tu dobu, co chodím do školy jsem zjistila (a není to teda nic světoborného, to asi ví každý druhý člověk), že nic nikdy nebude tak dokonalé, jak bychom si přáli a vždycky se nedostanu mezi partu lidí, která by dávala pozor a vnímala, co jim profesoři říkají. Na druhou stranu se ale obávám, že to, co je v naší třídě teď, by se dalo s úspěchem označit za extrém, protože smát se kantorům do obličeje (a to prosím i řediteli) je už asi trochu přehnané.

What's the buzz?!

6. května 2011 v 17:37 | P. |  Spisy u kávy
Aneb kam se, sakra, pořád všichni ženete?!

Čtenářský deník - přežitek bez šance na modernizaci?

2. května 2011 v 19:48 | P. |  Spisy u kávy
Tak se mi pomalu blíží termín odevzání čtenářského deníku a tak nějak jsem si uvědomila, že mírně nestíhám. I když čtu ráda, některé knihy mi jednoduše nemají co říct, a pokud mi něco řeknou, občas mi přijde zbytečné si knihy zapisovat. Když jsem psala svůj první čtenářský deník, snažila jsem se k němu přistupovat relativně poctivě a důsledně, ale jak roky na gymplu přibývaly, začal mě čím dál víc omrzovat. Naše tehdejší češtinářka na nás kladla velké nároky - každá kniha musela být rozepsána alesoň na 3 strany, aby splnil úkol a mohl dostat výbornou. A to mimo jiné zahrnovalo i předpoklad, že nám v textu nenalezne žádné hrubky a nepřesnosti. Podle toho, co si pamatuji, tak napsat celý čtenářský deník trvá zhruba tři, čtyři dny volna. Do toho ještě ty knížky musí člověk taky přečíst, nějak si to v hlavě celé sesumírovat. A takhle to je dvakrát do roka. Kolik adolescentů si potom myslíte, že vám ty knížky doopravdy přečte a knížky dokonce i zapíše. Pokud si tipujete, že jich moc nebude, tipujete správně.